Malevil Cup 2026. Letos to bolelo!

Závodní víkend začíná už doma

Letos jsem se už potřetí postavil na start legendárního bikového maratonu Malevil Cup. Ale než se dostanu k tomu, jak celý závod probíhal, vezmu to hezky od začátku.

Jelikož jsme z Prahy a závod startuje v Jablonném v Podještědí, plánujeme celý víkend dopředu, aby nás nic nezaskočilo. O ubytování se u nás stará Míša. Ta totiž dokáže najít místo i tam, kde už se zdá, že je všechno dávno vybookované. Jenže když se jedná o závod, má to ještě o něco těžší. Naše kritéria nejsou úplně jednoduchá. Chceme být blízko startu, dobře se najíst, mít kam bezpečně uložit kola a hlavně se pořádně vyspat.

Letos jsme vybrali Jitravský Dvorec, který se nachází asi 8 km od startu. Nabízí několik možností ubytování, dvě restaurace a krásné pokoje i apartmány. Za nás super místo pro závodní víkend.

Den před závodem. Místo rozjetí houbaření

Na závody rád přijíždím už den dopředu. Člověk nasaje atmosféru, prohlédne si lokalitu, vyzvedne startovní číslo a celé je to o něco méně stresující. Většinou si taky rád alespoň na hodinku sednu na kolo a trochu zahřeju motory. Letos ale počasí moc nepřálo, takže jsme místo toho vyrazili na rodinnou procházku přes stáje a přilehlý les. Naši malí houbaři sice nenašli vůbec nic, ale aspoň se pořádně vyblbli a udělali si hlad na večeři.

U mě přichází největší stres asi vždycky večer. Dostat kluky do postele je někdy nadlidský úkol, všechno se protahuje a já mám přitom ještě hromadu práce. Poslední úpravy na kole, přidělat číslo, nabít baterky v řazení a Garminu, pečlivě propočítat gely a výživu na šest hodin závodu, zkontrolovat počasí a podle toho nachystat oblečení. A hurá spát!

Ráno před startem

Snídani jsem dřív hodně podceňoval. Dneska už ale vím, že dostatek sacharidů před závodem je základ. Samozřejmě si každý musí vyzkoušet, co mu sedí. O tom bych ale mohl napsat samostatný článek, protože kolem sportovní výživy se dá povídat opravdu dlouho.

Vy už ale určitě chcete vědět, co ten závod. A hlavně proč je Malevil taková legenda!

Sto kilometrů v Lužických horách

Trasa Malevilu vede přes Lužické hory. A kdo tam nikdy nebyl, ten si snad ani nedokáže představit, jaká je to nádhera. Já jezdím vždycky tu nejdelší, stokilometrovou trasu. Je na ní totiž vypsaná i kategorie dvojic. A já mám svého parťáka. Martina z Hradce!

Na startu je dobré stát co nejvíc vepředu, což se nám letos úplně nepovedlo. Když totiž večer kolo normálně řadí a funguje, ale ráno se i přes nabitou baterku nic neděje, tak je to přesně ten stres, který člověk před závodem fakt nechce. Aplikace hlásí aktuální software, baterie nabitá, ale řazení pořád mrtvý!

Aaaa, už vím! Baterie v řadicí páčce!

Ještě že ji mají skoro na každé benzínce. Jenže než jsme problém vyřešili, stálo nás to drahocenný čas. A tak na startu stojíme skoro úplně poslední.

No nic. Kilo na biku je dlouhá trasa a stát se může cokoliv. Takže plán je jasný. Rvát to, co to jde, a dostat se dopředu!

Martinův pád a můj boj o přežití

Prvních 30 kilometrů je krásně jezdivých. Krátké kopce, rychlé úseky a hodně svižné tempo. Daří se nám posouvat dopředu a dostáváme se do dobré skupiny. Jede se nám dobře. Jenže s ubývajícími kilometry začíná přituhovat. Kopce jsou delší, terén techničtější a Malevil postupně ukazuje, co v něm je.

A pak to přišlo. Martin sebou seknul ve sjezdu.

Museli jsme zastavit, narovnat řídítka a hlavně zjistit, jak na tom je. Bolela ho noha, ale naštěstí nic hrozného. Mohli jsme pokračovat. Jenže mně ta zastávka asi vůbec nesedla. Vypadl jsem z tempa a už jsem se nedokázal znovu nastartovat. A v tu chvíli začal můj boj o přežití!

Martin jel a já trpěl. Musel na mě čekat a já byl čím dál víc naštvaný, že prostě nemůžu. Nohy nefungovaly a hlava mi to rozhodně neusnadňovala. I tohle je závod dvojic. Když to teď píšu, je mi z toho znovu blbě po těle. Ale Martin mě tam nenechal. Čekal na mě, hecoval mě a já to nechtěl vzdát.

Dvě blonďatý torpéda v Liberci

Zatímco já trpěl někde v Lužických horách, Míša vzala kluky do liberecké iQLANDIE, kde si užívali úplně jiný program.

Sice taky trochu trpěla, protože hlídat naše dvě blonďatý torpéda je občas horší než deset kilometrů dlouhý kopec. Ale ve výsledku si ten den asi užili víc než já.

Čtvrté místo. A radost, že už nemusím šlapat

Nakonec jsme cílovou pásku protnuli. Já totálně prošitej, ale dokončil jsem!

Loni jsme s Martinem vybojovali druhé místo v kategorii dvojic. Letos z toho bylo místo čtvrté. Samozřejmě mě to mrzelo, hlavně kvůli Martinovi, který na mě musel čekat. Ale takové závody prostě jsou.

Na svou obranu musím říct, že jsem v září 2025 kvůli zdravotním problémům vypadl na čtyři měsíce z tréninku. A myslím, že to bylo pořád dost znát.

Ale přesně tohle je na cyklistice skvělé. Dojet do cíle, i když to nejde. Když to bolí, když se nechce a člověk má chuť se na všechno vykašlat. Pak projedeš cílem a víš, že jsi to nevzdal.

Ten pocit za to stojí!

Proč bys měl Malevil zkusit taky?

Pokud jste Malevil ještě nikdy nejeli, rozhodně neváhejte a přijeďte si ho v roce 2027 vyzkoušet. Nemusíte hned jet kilo, na výběr jsou čtyři tratě. Takže si podle mě vybere skoro každý.

Velké plus je i samotné zázemí. Když bude hnusně, v cíli najdete myčku kol, sprchy a občerstvení. A jako bonus se celé závodní centrum nachází v krásném golfovém resortu Malevil.

A to přece chceš, nebo ne?

Tak zase za rok!

Pár slov závěrem. I když to letos nebylo úplně ideální, zase to byl skvělý zážitek. Malevil pro mě není jen o výsledku. Je to celý víkend s rodinou, nádherná příroda, závodní atmosféra a pokaždé nějaký nový příběh.

Ať je krásně, nebo hnusně. Ať se závod povede, nebo člověk celou cestu trpí.

Malevil je pokaždé legenda!

Takže vidíme se za rok!